Název

Rumunsko solo

Popis

Po nalákání jedním kamarádem a nakonec odřeknutí druhým jsem byl přesto všechno tak natěšený, že jsem do Rumunska vyrazil nakonec i jen sám.
V sobotu jsem vyjel brzy ráno a šlo mně jen o co nejrychlejší přesun za rumunské hranice. Takže přes Slovensko hlavně dálnice, přes Trebišov, kousek přes Maďarsko a pak už Rumunsko. Kdyby se dařilo, chtěl jsem přespat až poblíž Baia Mare, které je kousek od hor. Dvouhodinové čekání na maďarsko-rumunské hranici ale vzalo plánem za své a přes booking jsem si našel penzion v příhraničním Satu Mare.
Kvůli pozdnímu příjezdu do penzionu jsem neměl ani jednu Lea, tak jsem se v neděli ráno pokoušel najít bankomat. Google nebyl vůbec aktuální a využil jsem tak směnárnu. Bohužel kurz horší než později zjištěný kurz při platbě kartou. Příště raději objedu všechny nabízené bankomaty, snad bude některý funkční.Po zhruba hodině cesty se konečně dostávám do hor s minimálním po sezónním provozem a užívám si krásných výhledů na hory, údolí, vesničky a kláštery z asfaltových i nezpevněných cest. Některé z cest se nakonec ukázaly jako neprůjezdné ale díky krásné přírodě to člověku vůbec nevadí. Když jede člověk sám, tak zastavuje, fotí, stravuje se a jede jen kam sám chce. Při celodenní jízdě mně společnost nechybí, jen večer není taková zábava. Kolem šesté večer, při stmívání, objevím v jedné vesniče šipku na privát, který se mně po chvíli podaří najít. Staří majitelé spí v dřevěném domečku a ze zdeněho mají vytvořen malý penzion. Stařík zatopí pod kotlem a do deseti minut mám teplou sprchu, kde ani černá voda z unikajících sazí nevadí. Hlavně že hřeje.
V pondělí ráno se ochladilo na nějakých šest stupňů. Podle předpovědi ale bude přes den zase polojasno a v nižších polohách i kolem dvacítky. Opět se motám po včera večer vytýčené trase, občas udělám neplánovanou odbočku na cestu, která vede zajímavým směrem k nějakým pěkným kopečkům. Hned druhá dopolední odbočka se mně trochu nevyplatila. Nezpevněná cesta se ukázala po pár kilometrech jako neprůjezdná a náhradní trasa mě zase neplánovaně vyhodila ze sedla. Pomalá rychlost ale pár kamenů velikosti pěsti dokáže se žebry udělat své. Po demontáži kufrů a brašny jsem ale i poškubanými žebry s vypětím všech sil motocykl zvedl. Ještě, že to nebyla klíční kost :-D Do nejbližší vesnice to bylo tak 3-5 kiláků. Náhradní rodeo odbočka se však ukázala jako slepá a tak nezbylo, než se stejnou trasou vrátit zpět na asfalt. Žebra byly cítit při nasedání a vysedání, při prudké manipulaci s řidítky a při velkých hrbolech. Jet se ale celkem dalo, tak jsem pokračoval dál. Cesta mně po pár kilometrech opět zavedla na šotolinu ale s pevným podkladem, tak jsem to neootčil a zkusil projet. Pár kiláků v pohodě ale ve vesnici mně navedla navigace do kopce opět s velkými převalujícími se šutry. Nakonec jsem to neustál a s oslabenou rukou kvůli bolesti v žebrech jsem to na místě neudržel. Opět nezbylo než sundat všechny kufry, prázdné moto zvednou ... a po šedesáti metrech vyjet za zatáčkou na sfalt. Kurňa, taky jsem to mohl ustát :-D Žebra se ale začaly ozývat čím dál víc a vynášení kufrů a vaku do prudkého kopce mně taky zrovna nepřidalo. Po nabalení motocyklu raději v navigaci zakazuji nezpevněné cesty a pokračuji dál po trase. Druhý den ráno se uvidí, jestli to zvládnu dál nebo se budu muset vrátit. Což se mně moc nechce, protože počasí je luxusní a příroda rumunských hor překrásná. Na nocleh narážím opět po šesté večer v příjemném motorkářském kempu s penzionem a starostlivým německým majitelem.
V úterý ráno se zdají být žebra lepší. Sice je pořád problém vstát z postele ale nemusí jít vše rychle, hlavně, že to jde aspoň pomalu :-) Rozhodnu se tedy pokračovat dál ale už jen po asfaltu. Do poledne dám i s návštěvou moto muzea nějakých dvěstě kilometrů a žebra se zase začínají hodně ozývat. To už cítím, že bude hůř. Mířím tedy po původní trase směrem k západu a opět se rozhodnu co mně asi žebra dovolí. Před sedmou večer při slézání z motocyklu u motelu ale cítím, že budu mít další den asi poslední šanci zvládnout cestu domů. A při hekání a postupném odnášení vaku a aspoň zadního kufru do pokoje ve druhém patře vím, že i ta šance bude s odřenýma ušima :-)
Ve středu brzy ráno sotva vylezu z postele a už se mně ani do sprchy nechce. S námahou se sbalím a kolem čtvrt na sedm (v Rumunsku je oficálně čtvrt na osm) vyrážím k domovu. Dám na navigaci a jedu delší trasou přes Miskolc, kde by ale díky dálnici měla být cesta o půl hodiny kratší. Najdu si i celkem rozumnou pozici, kdy nejsou tolik cítit jak žebra, tak svalové křeče, které chytám pod levou lopatkou. Díky bohu za tempomat. Před rumunským Baia Mare je několik kilometrů dlouhá kolona. V protisměru je neustále provoz, že se nedá ani moc předjíždět. V blízké vesnici pak najdu na navigaci pár objízdných cest po okolních uluičkách, parkrát to šoupnu přes pruh pro cyklisty a než se z kolony vymaním, ukazuje mi navigace hodinové zpoždění. Ještě, že se mně podaří na rumunsko maďarské hranici přijet k závoře se dvěma auty, kdy za mnou nějaký velitel okamžitě umístí z okraje do jejího prostředku značku zákazu vjezdu. Ve druhé koloně totiž čeká tak dvacítka aut. Bohužel dálnice z Miskolce do Košic je uzavřená a tak kromě 80 kilometrů navíc je ještě i cesta o skoro hodinu delší :-D A pak kousek před maďarskými hranicemi, pár minut po předjetí třech kamionů, na dvou hlubokých asfaltových propadlinách vyskakuje můj levý kufr z držáku a jiskří dobrých 15 metrů po asfaltu. Takže kromě prohlubní je už i dobře odřený :-))) Abych zabránil kolizi kufru s kamiony, ne-li něčemu horšímu, spěchám a při sesedání už bolavé tělo neudrží motocykl a ten si v klidu lehá do trávy vedle silnice. Taky mám chuť se natáhnout :-D Nakonec projede v rychlých intervalech asi patnáctka kamionů, než se objeví aspoň dodávka, kterou se mně podaří zastavi a dva manželé mně pomohou motocykl postavit. To už s mými žebry vážně sám absolutně nezvládám ;-) Ono už při každém nasednutí nebo sesednutí musím chvilku spočnout, než se můžu zase hýbat. Už mě ale čeká jen jedno sesedání na slovenském dalničním odpočívadle, abych se za soumraku více oblékl a jedno sesedání na slovenské benzince před hranicemi na tankování. Pak už jen z Bytči do Rožnova déšť a z Bumbálky mlha. Poslední sesedání je v děvět večer doma ve firmě ... a tak není divu, že po druhém středečním jídle ulehám na gauč zase bez sprchy. Však ve čtvrtek je taky den :-D
Přes všechny štrapáce to stálo opravdu za to a ničeho nelituji. Příští rok snad dostane Broňas svou Pan Americu ještě před létem a vyrazíme znovu ;-) Ještě je co v rumunských horách objevovat a klidně i znovu navštívit ;-)

Kategorie a štítky

Nastavení