Název

Rumunsko II

Popis

Druhou část naší dovolené v Rumunsku již absolvujeme s Evičkou sami ....
- V pondělí brzy ráno vyráží Broňas s Petrou do Budapešti. My v negližé se teprve pomalu dáváme dohromady Počasí je po odjezdu z penzionu přímo ukázkové. První část cesty jedeme po dálnici, abychom se co nejdříve dostali k Transalpině. Cestou sice speltu odbočku z dálnice a trošku se projedeme po rumunské vesničce ale po chvíli jsme zpět na dálnici a nakonec i na začátku vyhlášené horské cesty. Libí se mně daleko více, než Transfagaraš. Při nájezdu od Sebes vede cesta vesničkami a skalnatými hustě prostlými údolímí v táhlých zatáčkách. Nádherné pstředí. Navíc táhlé zatáčky nenutí neustále přeřazovat a stačí jen v klidu brousit stupačky Na dvou vrcholech cesty je sice chladněji ale sluníčko stále svítí a nálada je tak vynikající. Evča si na jednom z vrcholů dává vepřovo-hovězí guláš asi za 120kč ale není schopná tak velkou porci dojíst, byť se sebevíc snaží. Já trochu pofotím a míříme dál. Protože jsme v Novaci, kde jsme plánovali přespat už o půl čtvrté, rozhodneme se zamířit dál po trase. Bohužel, jak vyjedme z turisticky atraktivní oblsati, po penzionech se slehne zem. Na penzion Andra narazíme až o půl osmé. Nocleh je zhruba za 700kč a číšnice umící anglicky přesvědčí majitelku (možná i svou matku) aby byla v ceně i snídaně ;-) Konečně povečeříme, naplánuji do roadbooku opět přibližně cestu na další den a před desátou jsme na pokoji. Já spím jak jezulátko jen Evča se moc nevyspí, protože ji stále budí celou noc štěkající psi.
- V úterý ráno vyjíždíme po snídani opět do nádherného počasí. Jak se časem ukáže, až moc nádherného. Začátek cesty je opět jen o přesunu po hlavní cestě. Celkem nezáživná rovinka s vesnicemi a městy. U města Drobeta se ale konečně dostáváme k břehu Dunaje. Tento 120 kilometrový úsek byl opět překrásný. Táhle zatáčky, z jedné strany cesty široká řeka z druhé často skalnaté svahy. První zastávku děláme u sochy Decebala, vytesané do skály sochaři a horolezci za pomocí více jak 1.000 tuny trhavin. Pokračujeme dál ale horko se stává pomalu nesnesitelným. Jen několik desítek kilometrů od dnešního cíle cesty ve Svaté Heleně musím zastavit u ztrouchnivělého odpočívadla. Točí se mi hlava a není mi od žaludku zrovna dobře. Euforie z jízdy na motocyklu, která upozaďuje hlad a žízeň, asi není při 40 stupních ve stínu nejspíš to nejlepší. Dopíjím zbytky vody, krátce odpočinu a za chvíli jsme v "české" Svaté Heleně. V místní hospodě potkáváme partu Jawistů a mezi nimi dokonce manžele, které jsme blíže poznali na padesátinách našeho společného kamaráda z klubu Toma. Jak je ten svět malý. Ve vesnici umí většina místních česky a tak není problém domluvit si po jednom pivku ubytování v domu hned vedle hospody spolu s manželi z Břeclavska, kteří přijeli chvíli po nás na dvou BMW. Cena za ubytování je 800kč s polopenzí. Já od tří do sedmi do večera ležím v posteli a dávám se trošku dohromady. Evča si mezitím pokecá s břeclaváky i majiteli domu Frantou a Jarmilou a společně povečeří. Mně po vstanutí stačí trocha melounu. Jen se nesmím moc ohýbat, protože se mně pak točí hodně hlava, nehledě na to, že mě stále bolí záda a nohy V hospůdce s partami motokrářů z Moravy doplním potřebné tekutiny a minerály tekutým chlebem a trochu dřív než ostatní jdeme na kutě. Je stále takové horko, že se ani není třeba přikrývat.
- Ve středu brzy ráno se jdeme s Evičkou podívat po okolí Svaté Heleny a přidává se k nám i náš spolunocležník z Břeclavska. Břeclaváci pak odjíždějí chvíli před námi a my pokračujeme dál směrem na sever. Díky ne úplně podrobné mapě sice jedu chvíli nejistě ale namonec se nám Bigarské vodopády podaří najít. Bohužel je sucho a tak není vodopád tak zajímavý, jak jej známe z fotografií. Za 30kč se podíváme i do navazujícího areálu, kde teče potok s dalším malým vodopádem. Do skály s pomocí ocelového lana už ale lezu sám. Není ale moc o co stát. V tom suchu není moc co k vidění. Pokračujeme dál do Aniny, kde má být zajímavá historická železnice. Bohužel cestou nevidíme nikde žádné směrové cedule a tak jedeme dál do Resity, kde má být muzeum železnice. To je hned u hlavní cesty a neplatí se zde žádné vstupné. Odtud jedeme do městečka Obrea, kde má být známá zarostlá železniční trať Tunel of love. I přes rady třech místních ale nemáme ani tentokrát nějak štěstí. Vedčer se pomalu blíží a tak pokračujeme dál. Bohužel, opět asi turisticky neatraktivní oblast. Penziony po cestě jsou buď poničené nebo zavřené. V podvečer narazíme na krásný hotel Sarmis s dvoulůžákem za 800kč. Prostředí je tady luxusní. Při večeři opět připravím do roadbooku trasu na další den a po desáté jdeme na kutě.
- Ve čtvrtek ráno si ve vesnickém obchodě kupuje Evča něco na svačinku. Vybraný salám však prodavačka s kroucením hlavy vyhazuje jako zkažený a nabízí raději jiný Navštívíme nedaleký Corvinův hrad. Hrad je to nádherný, impozantní. Vnitřní vybavení v porovnání s našimi významnými hrady však opět podprůměrné. I přes to, že je všední den, je zde mnoho návštěvníků i když to naštěstí není taková tlačenice jako na hradu Bran. Při odjezdu chci dát hlídači na parkovišti k parkovnému nějaké všimné za uložení věcí v jeho budce. Ten však s úsměvem striktně odmítá. Počasí je stále krásné a naštěstí je i příjemných 26 stupňů. Konečně se mně netočí hlava Pokračujeme dál do solných dolů v Turdě. Centrum města je šílené rozbité ale není jiné cesty. Na parkovišti není skoro kde zaparkovat, všude je plno stánků a lidí. Prohlídka je zajímavá. Na cestu dolů čekáme na výtah v dost dluohé frontě. Po prohlídce se vydáváme vzhůru po schodech, protože řada na výtah je najednou dvojnásobná. Cedulka u schodiště naštěstí nelhala. I když se to zdá šílená výška, jsme nahoře po schodech za 6 minut. I když zadýchaní, to zase jo Míříme pak dál směrem k maďarským hranicím. Úsek z Turdy do Gilau vede po dálnici, která je ale nechráněná na úrovni okolního terénu. I když se nedokážu dostat přes 110 km/h, v protivětru mám pocit, že jedu snad 300 !!! Z padesátikilometrového úseku jsem byl víc utahaný, jak ze sedmiset kilometrů cesty na rakouský European bike week :-D Cestou na město Oradea u hranic najdu při večeři na bookingu odkaz na penzion R60 u hlavní silnice. I bez rezervace se nám tam podaří sehnat ubytování za 600kč. Parkoviště je plné aut a kamionů. Personál nám dovolil dát si motorku za penzion přimo pod balkón našeho pokoje. Přes internet si ještě objednávám dálniční známku pro Maďarsko. Už se nechceme moc zdržovat a být doma co nejdříve.
- V pátek ráno trochu bloudíme v Debrecenu. Značení ve městě je pro mě poněkud chaotické. Navíc mně začaly nějak podivně vrzat vahadla přední vidlice. Ještě, že je po ruce přítel WD-40 :-D Přes Maďarsko jsme pak již velice hladce dojeli na Slovensku, kde si užíváme okresních silnic a kopečků. Omylem jsem sjel u Zvolenu dříve z dálnice, díky čemuž jsme narazili na krásnou salaš Čertovská koliba, kde výborně vaří. Sice je to trošku dražší ale stálo to za to. Odtud jsme dál pokračovali po nádherných cestičkách slovenskými lesy a horami ... jen ta cesta z Bánovců do Trienčanských Teplic byla naprosto tragická. Zlaté Rumunsko. A já si říkal, proč většina aut odbočovala na delší cestu přes Trenčianske Jastrabie. Teď už vím, Bohušu ... :-D

Kategorie a štítky

Nastavení